Být jako hudební nástroj

Redakce
| 30. 5. 2019
Rozhovor s herečkou Milenou Steinmasslovou, interpretkou audioknihy Skleněný pokoj.

Čím příběh vily a „skleněného pokoje“ nejvíc oslovil vás jako čtenářku a pak jako interpretku?

Jako čtenář z toho můžu mít nějaký dojem, ale potom jako interpret ten dojem musím zpracovat a zprostředkovat. Je to příběh plný vnitřního napětí, protože všechny jeho soukromé zákruty se odehrávají na pozadí velké tragédie téměř celé Evropy a zejména jedné malé země uprostřed, z čehož vzniká poněkud svízelný pocit. Člověka ten příběh sevře, není mu u něj lehko. I když autor historický kontext nijak zvlášť nezdůrazňuje, čtenář nebo posluchač tuhle nedávnou minulost zná a tuší, co může židovskou rodinu čekat, co budou postavy muset podstoupit. V ději má roli i zlehka nastíněné téma homosexuality, které je v poslední době všude hodně vidět, ale autor Simon Mawer s ním dokázal pracovat subtilně, jako s kořením, není doslovný a netlačí příliš na pilu. Co se sexuality v románu obecně týče, některé obrazy si nedokážu představit, že budou ve filmové adaptaci natočené, protože je není úplně snadné ani jenom číst. Ale zároveň v tom není žádná vulgarita, ani výrazová, ani jiná.

Skleněný pokoj

Co pro vás bylo při natáčení obtížné?

V textu jsou neuvěřitelně dlouhá souvětí, někdy i přes půl stránky. Každá kapitola je psaná trochu jinak, v jiném rytmu. Někdy se rytmus a struktura vět promění třeba dvakrát na jedné stránce, protože se děj přesune z jednoho místa na druhé, kde to běží jinak. Nedokážu říct, do jaké míry je to přítomno už v originále a do jaké míry to vzniká překladem. Tohle pro mě byl docela oříšek, tam jsem musela jako interpret zapracovat, „mákla“ jsem si.

Co taková práce na audioknize, to „máknutí si“, pro interpreta všechno obnáší?

Je to, jako kdybyste se učili hrát skladbu na nějaký nástroj – ale tím nástrojem jste vy a partiturou je pro vás text. V partituře máte určitý rytmus, jistý význam a nějaký příběh. Totéž je v textu – máte slova, která nesou faktický význam, slova, která nesou emotivní náboj. Je tam za sebou třeba patnáct vět, které jsou jednoduché, úderné, do tečky – to znamená, že se najednou prudce změní rytmus, jako kdybyste z tříčtvrtečního taktu přešla do pochodového rytmu. Pak to najednou skončí a vy se ocitnete v souvětí, které jde přes půl stránky a pointa je až na konci. Takže stejně jako u hry na hudební nástroj musíte zápis rozebrat, pochopit a interpretovat.

S tímhle textem to tedy byla pořádná zabíračka?

Jsou texty, s nimiž se seznámíte, a když pak na ně vkročíte, jako byste si stoupli na surfařské prkno. Pokud se třeba nepřeřeknete, tak si vás ten text na prkně podává, jako když jedete na vlně. Pak jsou texty, kde žádné vlnky ani podávání nefungují, a vy jste prostě na rozbouřených vlnách – občas si musíte na to prkno lehnout a zabírat rukama, abyste divoké úseky nebo příliš tiché vody přejeli.

Čtenář knihy si rytmus textu často vůbec neuvědomuje…

U audioknihy by si ho posluchač v podstatě také neměl uvědomit. Čtenář akceptuje rytmus, který mu při četbě knihy naskočí bezděky, ale nepřemýšlí nad ním. Možná se mu někdy stane, že se zasekne někde uprostřed dlouhého souvětí a bude se muset vrátit nebo si řekne, že nemusí vědět všechno, a čte dál. Interpret by tu práci měl v audioknize udělat za něj, aby i posluchači rytmus připadal přirozený a on díky němu souzněl s příběhem.

V románu Skleněný pokoj je hlavní postavou spíš dům než jeho obyvatelé… Jak jste to vnímala vy?

Když si nějaký text čtu a už vím, že ho budu vyprávět, není to pak úplně běžný čtenářský zážitek. Za ušima už se usazují myšlenky, co byste si měli pamatovat, abyste se na to připravili. Nečtete to jenom tak, že si projdete příběhem. Vnímám, že ten dům možná není ani tak hlavní postavou, jako spíš průsečíkem všech osudů. Takže když některá z postav ztratí k tomu domu vztah nebo ji život odvane do dálky, příběh se k ní už nevrací, protože už se zkrátka nenachází na křižovatce všech cest a směřuje jinam.

Oblíbila jste si nějakou postavu víc než ostatní?

Snad každá z postav Skleněného pokoje si v sobě nese něco, proč není tak docela mým favoritem. Ze všech se mi nakonec zdála nejsympatičtější Hana, protože vždycky platí za své činy. Hodně figur tam dělá nějaká rozhodnutí a pak má tendenci se rozhlédnout, kdo jiný by za to zaplatil. Nebo si neuvědomují, že když udělají rozhodnutí, rozhodují tím o věcech, které budou následovat. Takový přístup mi není příjemný ani v reálném životě. Když provedu volbu, nemůžu se tvářit, že z ní nic nevyplývá. Postava Hany je však za své volby ochotná platit. Neschovává se za nic, za nikoho, a to je mi hrozně sympatické. Vzdor tomu, že to možná není ten nejsnazší přístup k životu, ale mně je blízký a takové lidi mám ráda – i když s nimi třeba nesouhlasím nebo jim nerozumím –, ale pro mě je tohle strašně důležité a Hana to má.

Jak se vám příběh četl, když vám byly mnohé z postav nesympatické?

To je profese. Člověk čte jinak coby čtenář a jinak jako interpret, ty dvě polohy se ne vždycky úplně kryjí. Když jste jako vypravěč v daném okamžiku a v příběhu figury, musíte ji obhájit, protože její pravda existuje. To, že mi není blízká, ještě neznamená, že její pravda není relevantní. Pokud bych si vzala třeba postavu Liesel a postavila ji do skutečného života, je to člověk, který chce mít hezký život a hezký dům a hezké auto a chce, aby děti byly zdravé, a hlavně chce být šťastný. Nechce, aby mu něco nebo někdo z okolního světa to jeho štěstí kazil. To není nic zavrženíhodného, hodně lidí žije tak, že nechce vidět například nemocné či chudé; protože když jsou chudí a nemocní, asi udělali něco špatně. To mi není blízké, ale neznamená to, že její pravda neexistuje. Když tedy čtu její pasáž, tu její perspektivu obhájím.

Skleněný pokoj

Měnila jste nějakým způsobem projev v pasážích, které se víc zaměřují na perspektivu jedné z postav?

Po dohodě s režisérkou jsem se snažila, aby ty změny byly velmi decentní. Ten člověk jinak myslí, takže se něco jemně promění v tónu hlasu a v tempo-rytmu. Ale v žádném případě to není přímočará změna hlasu, jako když dabujete animované filmy – což je mimochodem krásná práce, kde měníte hlas, protože jste jednou tlustej a jednou malinkej. Ale je to jiná kategorie. Používala jsem tedy jen jemné prostředky. Jitce Škápíkové věřím, protože je ostřílená režisérka, ať už rozhlasových hraných věcí nebo dokumentů či audioknih. Cokoliv si vezmete na mikrofon, na to má cvičené ucho.

Který konflikt v příběhu vám zásadněji utkvěl?

Zase jsme u té Hany – ale dost deprimující mi připadal vývoj jejího vztahu s nacistickým vědcem, který se na začátku jeví téměř jako sympaťák, a nebudu úplně prozrazovat, jak končí. Ten zvrat a vztah i to, že Hana nedohlédla možné hrůzy – to nebyla ani její hloupost ani její zbabělost, to si prostě neuměl představit nikdo.

Co pro vás znamená práce s mikrofonem ve srovnání herectvím na jevišti a na kameru?

Pro mě je to pořád jeden druh herectví – pracuji se slovem, s jeho významem a emocí, a se situacemi a jejich významem. Pak už je tam jenom technická stránka věci a otázka toho, kolik lidí se na tom podílí. Tady nevidím do zákulisí, ale přímo při nahrávání jsme tři – režisérka, mistr zvuku a já –, kdežto v divadle máte kostýmního výtvarníka, výtvarníka scény… a nemluvě o filmu. Tam je těch vlivů, které spoluvytvářejí výsledný obraz, daleko víc a jsou stejně důležité.

Posloucháte vy sama audioknihy a mluvené slovo?

Audioknihy jsem vlastně začala poslouchat až díky tomu, že mě režisérka Jitka Škápíková pozvala k nahrávání románu Arta Paasilinny Stará dáma vaří jed, kterou jsem natáčela ještě s Janem Zadražilem. To jsem si řekla, že když to můžu nahrávat a baví mě to, tak bych mohla i poslouchat. Baví mě detektivky – moc se mi líbí třeba trilogie Lewis a další krimi ze Skotska od Petera Maye s Jiřím Dvořákem. Pak se mi líbí rozhlasové Toulky českou minulostí – to poslouchám a vracím si to, protože vždycky zapomenu, jak se jmenovala která knížata, proto si to musím pustit znovu. Teď jsem poslouchala i Povídání o pejskovi a kočičce v podání Dejvického divadla, což se všem šíleně povedlo, je to rozkošné. A pan Vladimír Javorský natočil audioknižní Mumínky tak fantasticky, že by měl dostat mumínkovského Oscara.

Při jaké činnosti či aktivitě audioknihy posloucháte?

Poslouchám při žehlení, nebo když uklízím a nedělám při tom rachot – tedy při luxování ne. Poslouchám i za volantem, což možná není úplně ideální – ten příběh si nějakou pozornost přece jenom vezme –, ale zase mi nevadí zácpy či šňůra na dálnici. Docela hezky by se mi při audioknihách usínalo, ale nechci mít v ložnici nic, co by svítilo…

 

Milena Steinmasslová (* 1955)
Během studia na pražské DAMU hostovala v Národním divadle a v Činoherním klubu, krátce byla v angažmá v Divadle Na zábradlí. Hned po dokončení školy se stala členkou souboru Divadla pod Palmovkou. Její herecká kariéra začala ale dřív – v roce 1970 si ji vybrali do filmu Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže. O čtyři roky později se objevila ve filmu Jak utopit doktora Mráčka nebo v pohádce Malá mořská víla a velkou hereckou příležitost dostala v historickém dramatu V erbu lvice (1994). Je známá také z televizních filmů, pohádek a seriálů (Muž na radnici, Ranč u zelené sedmy, Rodinná pouta, Ulice, Četnické humoresky, Případy 1. oddělení, Já, Mattoni). Dlouhodobě spolupracuje se spolkem Kašpar v Divadle v Celetné, hostuje ve Studiu DVA a na scéně Jatka 78. Věnuje se i dabingu a působí jako lektorka rétoriky, komunikace a argumentace. Dále účinkuje v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Shakespeare (2017), Nejlepší pro všechny (2018), Stará dáma vaří jed (2018).

 

O AUDIOKNIHU SKLENĚNÝ POKOJ PRÁVĚ SOUTĚŽÍME NA NAŠEM WEBU!

 

Komentáře

Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé

Přihlášení
Registrace

2
soutěže

Dnes nové

2
soutěže

Dnes končí