Když v postavu věříte, tak skrze vás promluví

Redakce
| 6. 4. 2019
Rozhovor s Veronikou Khek Kubařovou, interpretkou audioknihy VĚŘ MI.

Tenhle příběh je zase trochu jiný než audioknihy, v nichž jste dosud účinkovala. Čím vás oslovil? 

Když jsem si text přečetla, volala jsem hned režisérce, že to dělat nemůžu, i když už jsem to slíbila. Že to je tak strašně temné a brutální, že se to bojím číst znovu. Nemám totiž moc ráda thrillery nebo horory, protože se u nich bojím. A tenhle příběh bych musela nejen číst znovu, ale ještě ho navíc interpretovat. Režisérka Jitka Škápíková mě uklidňovala, že je to přece jenom jako, že je to role a že to je zajímavé… A když manžel viděl, jak doma vyděšeně pobíhám, taky mi říkal, že je to hezká příležitost a že mám být ráda, že nejsem ve škatulce jako interpretka pohádek pro děti či humoristických románů a abych to brala jako výzvu. Podívala jsem se na to tedy z jiného úhlu a došlo mi, že to je pro mě krásná herecká příležitost.

Co je podle vás na příběhu nejtemnější?

Téma se dotýká Charlese Baudelaira, jeho veršů a jeho života, což s sebou nese určitou temnotu, která se přenáší i do přítomnosti. Baudelaire se tedy prolíná se současným New Yorkem a to je prostě závratné. Hlavní hrdinkou je navíc herečka, z čehož vyplývá i jakési převtělování se, momenty, které znám i já sama. Jsou to určité psychologické stavy, procesy v hlavě, které v téhle profesi člověk opravdu může zažívat: že si situaci ze života přehrává jako scénář, že uvěří roli víc, než je zdrávo, že se zamilovává do kolegů, že třeba zneužívá svého talentu v situacích, které hraní nevyžadují, že sám občas neví, jestli hraje nebo ne, že ho štve role, kterou se mu nedaří opustit… Pak se ocitá na tenkém ledě. Tohle všechno v tom příběhu je, což je jistým způsobem také nepříjemné. Ale zase je naopak zajímavé o tom mluvit a nějak to pojmout.

iterpretka

Jak byste charakterizovala hlavní hrdinku Claire?

Vidím v ní svým způsobem čistou bytost, upřímnou, průzračnou. Ačkoliv se zamotává do spousty her, včetně té, kterou hraje sama se sebou, její záměry jsou z její perspektivy vždycky nějakým způsobem opodstatněné a jsou za nimi upřímné úmysly. Bylo mi na ní sympatické, že je průrazná a odvážná. Je to strašně silná holka, která se nedá semlít tím, co se jí děje. To, jak dokáže vstoupit do hry s policií, že je ochotná se účastnit něčeho skutečného, co už není role, ale zároveň je nucena předstírat a podstupovat zásadní rizika, vyžaduje velkou odvahu. Je také obdivuhodné, že je schopná vyhrabat se z toho, co se dozvídá, a bez následků dál věřit sobě a své intuici.

Jak bylo zmíněno, jde o jiný žánr, než jaký čtete obvykle. Co pro vás bylo z tohoto pohledu nejtěžší?

Zjistila jsem, že z toho, co mi jako čtenářce připadalo na papíře strašidelné, je velmi snadné udělat i drobnou intonací, která nedrží tu temnou atmosféru, něco docela jiného. To, co se děje, je děsivé, protože tomu člověk věří: věří tomu interpret a jemu to pak věří posluchač. Jakmile bych ale sklouzla i jen maličko do projevu třeba Marie Kostkové z Kostky, budou najednou i ty Baudelairovy verše znít srandovně, parodicky. Musela jsem tedy najít tu hranici, aby absolutně zmizela Marie Kostková se svojí ironií a nadhledem, na kterou jsou ode mě posluchači zvyklí, a vložit tam úplně jinou postavu, která ale bude stejně originální. A zároveň muselo vyprávění zůstat zábavné a napínavé.

Objevil se v textu nějaký moment, který vás šokoval ve smyslu, že byste něco podobného opravdu nechtěla zažít?

Připadalo mi hraniční už to, že Claire pracuje pro detektivní firmu jako odhalovačka mužských nevěr, která svůj herecký potenciál využívá ve skutečných životních situacích, kdy předstírá prostitutku nebo lehkou holku a zahrává si s muži za účelem výdělku. Ale postupně přicházejí ještě daleko temnější momenty. Úplná pointa příběhu, vrcholná scéna, kdy dojde k rozuzlení, je absolutně za hranicí mé představivosti. Ale nechci zabíhat do podrobností, abych nic neprozradila, protože všechny vztahy, kterými Claire prochází, a všichni kolem ní ovlivňují to, na co jsme celou dobu tolik zvědaví. Je to neskutečně napínavé, několikrát se otočí úhel pohledu, kdy už si myslíte, že víte, kdo to udělal, pak se situace úplně obrátí… Podezření se během celého příběhu neustále stěhuje, což je fascinující. Něčím mi to připomnělo seriál Homeland, česky Ve jménu vlasti, který mě taky strašně bavil vývojem a proměnami perspektivy, takže to člověku nedalo a musel se podívat na další díl. S manželem jsme na něj takhle několikrát koukali až do rána, protože příběh nás nechával neustále v napětí. A přesně takové je i Věř mi.

Už ten název románu a téma herectví… Herec vlastně vždycky předstírá a přitom vysílá k publiku signál: Věř mi…

Je to tak. V hlase, nebo ve vnitřním nastavení, musí být neustále i ta čistota, vnitřní přesvědčení „věřte mi“ a „buďte se mnou“. I když to působí sebešíleněji, i když se já jevím sebešíleněji, dávám najevo „nevzdávejte to se mnou“ nebo „podívejte se na to takhle“. Na chvilku posluchače jakoby popotáhnu, ale pak se to zase změní a já publikum přesvědčuji „vidíte, měla jsem zase pravdu, je to tak“ nebo „vypadám sice jako blázen, ale je to tak, opravdu“. To v tom příběhu cítím, celou dobu jím prochází tahle vnitřní nit, to sdělení: „Důvěřujte mi a buďte se mnou.“

Není to zrádné?

Samozřejmě že je to zrádné, je to klasický nevěrohodný vypravěč. Všichni kolem hlavní hrdinky o ní říkají, že je nedůvěryhodná osoba. Nějakým způsobem ji definují i situace, které už dříve nastaly v jejím – nejen hereckém – životě: pokusila se o sebevraždu, měla aféru s hercem, ztropila hysterickou scénu na veřejnosti… Tyhle okolnosti o ní nevypovídají zrovna v pozitivním světle a o to je těžší podat její vyprávění tak, aby měl posluchač touhu jít příběhem právě s ní.

audiokniha

Připadá mi, že veselost už máte v hlase, vlastně si neumím představit, jak zníte v úplně jiné poloze…

Já to taky nevím, protože se sama neslyším. Když začínáme nahrávat a ve studiu pouštíme kousek z předchozí frekvence, abych se napojila, někdy se mi svůj hlas ani nechce poslouchat. Ale doufám, že je to dobré, a věřím tomu vnitřnímu nastavení, které mě vede nějakým směrem. Dělám to s nejlepším vědomím a svědomím, bez vědomého nátlaku na formu, abych text třeba četla hlubším hlasem. Ale věřím tomu – a teď mluvím přesně jako Claire, protože tohle by určitě říkala, že jim radili na herecké škole –, že když hrajete a věříte v tu postavu, tak ona skrze vás promluví.

Nenastala tedy situace, kdy by vás režisérka upozornila, že už zníte moc vesele?

To se stalo jen jednou, ale právě díky tomu mi došlo, jak snadno to může nastat. Protože i v tomto textu jsou časté momenty, kdy hlavní hrdinka s nadhledem komentuje dění vnitřním hlasem. Ale je to s jinou ironií než u Poslední aristokratky, protože je to jiný žánr, takže i to napětí musí být jiné.

Zmínila jste, že Claire občas reaguje hystericky, je v audioknize nějaká vyhrocenější scéna?

Pár jich tam je, ale nejde o velké vypjaté scény, je to hysterické spíš zevnitř: že jí mozkem projede spousta myšlenek a obrazů. Vyhrocené jsou spíše myšlenky vyjádřené ve slovech, jak to autor popisuje, ta hysterie je v tom, jak se to hrdince všechno mele v hlavě. Připadá mi, že se to tak i k detektivce víc hodí, když spisovatel ponechá prostor posluchači, aby si to představil sám.

Co byste vzkázala posluchačům audioknihy?

Jestli máte strach z temných věcí, tak se nebojte a zkuste to. Když jsem to dala já, zvládnete to taky. Pojďte do toho se mnou. Věřte mi.

 

Veronika Khek Kubařová (*1987)

Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři. Díky absolventskému představení Kytice Jiřího Suchého v Divadle Konzervatoře získala možnost hrát v divadle Semafor. Po absolutoriu se přesunula do Městského divadla v Mladé Boleslavi, v letech 2011–2014 byla členkou souboru Městských divadel pražských Rokoko a ABC, od roku 2015 působí v Dejvickém divadle, ale hostuje i na dalších scénách. Na stříbrném plátně debutovala ve filmu Rafťáci (2006), následovaly role ve snímcích Nejkrásnější hádanka (2008), Ženy v pokušení (2010), Lidice (2011), Můj vysvlečenej deník (2012), Tři bratři (2014), Ženy v běhu (2018) nebo v seriálech Na vodě (2016), Specialisté (2017–2018) či Zkáza Dejvického divadla (2019). Dále účinkuje v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Poslední aristokratka I–IV (2014–2018), Bertík a čmuchadlo (2014), Klubíčko veselých pohádek (2015), Hvězdy nám nepřály (2015), Kosmonaut z Čech (2017), Shakespeare (2018), Povídání o pejskovi a kočičce (2018).

 

Můžete se zapojit do soutěže o audioknihu VĚŘ MI. Soutěž probíhá v termínu 6. až 27. dubna 2019.

 

 

Komentáře

Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé

sharonka
před 101 dny
Veronika je sympatická a má krásný hlas:-)
Líba53
před 103 dny
Velice hezky namluveno - moc příjemný hlas; dobrá volba interpretky. Moc hezky o své práci vypovídá.
Přihlášení
Registrace

1
soutěž

Dnes nové

2
soutěže

Dnes končí